Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

Všechny novinky

5 otázek pro Senku Domanović

Senka Domanović zdokumentovala okupaci kina Zvezda, která trvala rok a půl. Výsledkem je dokument Occupied cinema, který jste mohli vidět i u nás v programu Documentary Mondays. Senka nám odpověděla na 5 otázek, které se týkají nejenom filmu.

1. Měla jste někdy během okupace kina  pocit nevraživosti od účastníků? Požádali vás třeba někdy o to, abyste odložila kameru nebo jste mohla filmovat nepřetržitě?

Na dokumentu jsme začali dělat už první noc okupace. Byla to divoká noc, úplně nová situace, noví lidé plní elánu, nejistota... I přesto, že jsme se do kina dostali hned na začátku, nepatřili jsme mezi ty, kteří se původně domluvili na okupaci, takže jsme se přirozeně báli, jestli dokážeme spolu fungovat.

Během několika následujících dnů se nám podařilo postavit se do role dokumentaristů. Nemůžu říct, že by z toho byli všichni nadšení - spíš si na to zvykli a nějak nás přijali. Byli si vědomi toho, že tam jsme, ale nějak se snažili to ignorovat. Udělali jsme rozhovory s hlavními tvářemi okupace, to bylo důležité, protože jsme chtěli ukázat, že mají prostor pro sebe a pro své názory.

Nikdo nám vysloveně neřekl, že nemůžeme natáčet, ale cítili jsme určitou nedůvěru, protože si asi mysleli, že dokument se bude snažit reprezentovat to, co se stalo. I když jsem se sebevíc snažila udržet si odstup a nestrannost, stejně jsem vyjádřila svou nespokojenost, když se mi něco nelíbilo, takže někdy k nám byli podezřívaví.

A taky bych ráda zdůraznila, že ne všechny scény a debaty s účastníky byly součástí dokumentu. Jeden kameraman, který měl přístup do skupiny, která byla v kině pořád, nám je svěřil. Důvěřoval nám a našemu záměru i díky tomu, co jsme dokázali během natáčení.

2. V celém dokumentu se zdůrazňuje potřeba organizace mezi okupanty. Byl tam vlastně někdo, kdo měl na starosti dobrovolníky? Jak si rozdělovali úkoly?

Nakonec jsem si uvědomila, že tam byla skupina, která měla největší vliv na vývoj událostí. Snažili jsme se zavést určitý model, ale moc se nám to nepovedlo, jelikož jedna skupina se bála o to, že by ztratila svoje postavení. Zčásti tomu rozumím, ale na druhou stranunám to mohli říct hned, když jsme se jich na to zeptali. Není třeba se stydět za nedostatek odvahy, obzvlášť v době, ve které žijeme, ale je to sobecké a ignorantské, jestli sabotujete celý projekt tím, že na první místo dávate své ego a nevěříte ostatním. Dnešní doba je pokrytecká v mnoha smyslech.

        *Myslíte, že kdyby tam byl nějaký velitel nebo organizátor, tak by se to vyvinulo jinak?

Když se bavíme o vůdčích typech, tak já osobně si nemyslím, že by měl být jenom jeden člověk, kterého budeme slepě následovat. Ráda bych viděla zodpovědný kolektiv lidí se silnými a šikovnými jednotlivci.

3. Mohla byste nám popsat váš typický den během okupace kina?

To byly časy :) Probudila jsem se, případně pak šla do práce, to záleželo od povinností, které jsem ten den měla (tehdy jsem pracovala jako koordinátorka jednoho filmového festivalu) a pak do kina. První dva měsíce tam byly pořád nějaké akce a hodně lidí, takže jsme plánovali, jaký film se bude promítat. Skutečně mě bavilo zachycovat to celé na kameru, i když nebereme v úvahu, jaký je výsledek.

4. Jsou okupace odsouzeny k neúspěchu kvůli nedostatku koheze? Jaký to má vliv na občanskou společnost?

Já si myslím, že v době tvrdého individualizmu je těžké najít společný objekt sociálního zájmu. Lidi zratili pocit komunitní spolupatřičnosti. Vědí, že každá velká změna si vyžaduje velkou námahu a dlouhodobé soustředění. Dvě nebo tři generace si musí uvědomit, co je čeká. Teď děláme jenom malé krůčky.

5.  Změnila se nějak situace kin po okupaci? Nebo po uvedení vašeho dokumentu?

Zvezda teď občasně funguje jako artkino, především v létě. Ostatní kina jsou pořád mimo provoz a pomalu chátrají. Reakce lidí byly většinou pozitivní, i když pro některé mohla být samotná okupace traumatická. Náš film je určitým druhem metafory, která se dotýká všech.

Událost na FB zde

Interview od Marie Bîrsan