Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

O nás v médiích

Jsem pokaždé román, který píšu / Rozhovor s Radkou Denemarkovou pro Observator Cultural

15. 10. 2015 | Rozhovor Radima Kopáče s Radkou Denemarkovou pro rumunský týdeník Observator Cultural si zde můžete přečíst v původní české verzi.

Scenáristka, překladatelka a dramaturgyně Radka Denemarková se narodila v roce 1968 v Kutné Hoře. Vystudovala germanistiku a bohemistiku na pražské Univerzitě Karlově, poté pracovala v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Od roku 2004 je ve svobodném povolání. Napsala monografie Evalda Schorma (Sám sobě nepřítelem, 1998) a Petra Lébla (Smrt nebudeš se báti, 2008). Je autorkou románů A já pořád kdo to tluče (2005), Peníze od Hitlera (2006), Kobold (2011) a Příspěvek k dějinám radosti (2014). Podle jejího scénáře byl natočen film MY 2 (režie S. Radun, 2014). Více na http://denemarkova.cz.

 


 

Tvé knížky rezonují dobře hlavně v Německu. Čím myslíš, že to je? Obecně jazykovou, kulturní, historickou blízkostí Čechů a Němců, nebo spíš konkrétně tvými studii germanistiky a překlady třeba Herty Müllerové?

To je spíš otázka pro nakladatele a čtenáře. Hertu Müller jsem poznala a začala překládat daleko později a germanistice jsem se odborně nikdy intenzivně nevěnovala. Pracovala jsem v Ústavu pro českou literaturu a v Divadle Na zábradlí, od roku 2004 jsem na volné noze jako spisovatelka. Na základě mých próz mě oslovily noviny jako Die Welt nebo Neue Zürcher Zeitung, abych pro ně psala eseje na společensko-politická témata. Román Peníze od Hitlera rezonuje ve světě stále. Kniha si žije vlastním životem, jako by nabývala na síle, byla esencí obecně lidských situací. A v každé zemi ji interpretují jinak. Pro mě to byl experiment s jazykem. Rozhodla jsem se propátrat kostlivce, kterých máme ve střední Evropě ve skříni plno. Je to fiktivní příběh, esence všeho, co se v té době mohlo udát, zpracované literárním způsobem, vysoce stylizovaným, vykloubeným. Paradoxně právě proto se v něm našla spousta lidí, ať už válku zažili, nebo si prošli v osobním životě situacemi, kdy se spravedlnosti nedovolali. Jde o esenci situací, kdy se člověk spravedlnosti nedovolá, a to je stejné všude na světě. Do textu mi proroste vždycky víc témat. Ideální je, když si každý v knize vydoluje a interpretuje „svůj“ příběh. V každém věku jinak. A je jedno, jestli ho nadchne, nebo má chuť mě zmlátit. Proto říkám, že potřebuji „umného“ čtenáře, nejsem pro masové publikum, nechci věci zjednodušovat. Literatura je hlavně boj o jazyk. Nejde přece o povrchní popis děje, ale o vyvolání pocitu. Jako by se člověk do textu ponořil – a vynořil se proměněný. Nedokáže zformulovat, co se stalo, ale zároveň vnímá jinak. Děj, který je pro čtenáře nejdráždivější složkou textu, u mě není na prvním místě, je zasutý, do popředí by měly vystupovat obrazy. Knihu by měl čtenář zažít intuitivně.

Romány A já pořád kdo to tluče, Peníze od Hitlera, Smrt, nebudeš se báti a Kobold jsem si propátrala prostor Čech a střední Evropy, kde jsem se narodila, kde žiju, kde pravděpodobně i zemřu. Potřebovala jsem znát historické a společenské souvislosti, které určují dnešek. Vznikly knihy jako průzkum naší mentality. Teď nastalo přirozeně jiné období. Rozhlížím se, jsem součástí lidstva. Jinak pořád píšu o obětech, o tom, co mě trápí, čemu v lidském chování nerozumím, a stále se snažím pracovat důkladně s jazykem. Před lety jsem nechápala nenávistné reakce na své knihy i svou osobu u nás, ty výčitky, že kálím do vlastního hnízda. Přitom chci jen pojmenovat stav věcí. Jako by v Čechách můj úspěch v zahraničí považovali za zradu. O které se navíc nemluví. U žen je neuhýbavá potřeba nezávislosti, která by měla být vlastní každému, stále podezřelá.

Píšeš beletrii, pro divadlo, věnuješ se literární historii, esejistice, překládáš – je to všechno jeden proud, anebo zvládáš snadno přepnout, když je třeba?

Pokaždé jsem v hájemství slov. Ale mým nejvlastnějším prostorem je próza. Nejvíce času polkne promýšlení. Chceš se zakutat pod povrch, neuhnout. Chceš, aby se kniha dala číst různými způsoby. Chceš stát nad jazykem s bičem, aby nebyl líný. A dneska těch bičů potřebuješ hodně. Vlastní psaní tolik času nezabere. Čas vyžaduje všechno to drtivé promýšlení. A ještě mi do cesty vstupuje jiná práce, kam dočasně odbočím a přesměruji pozornost, jako jsou články a eseje, nebo když mě požádá někdo, abych pro něho napsala filmový scénář. Ale čas má během psaní úplně jiná měřítka. Kniha si sama řekne, kolik času vyžaduje, kolik prostoru si v mysli bude drtivě uzurpovat. Jsem pokaždé román, který píšu. Poslední roky jsem byla vlaštovka, román jsem posedle psala z perspektivy těchto stylizovaných tvorů, potřebovala jsem nutně nadhled. Vlaštovka je sice posel jara a naděje, symbol štěstí a návratu domů, věrnosti a oddanosti, ale v slovanské mytologii i posmrtné vtělení lidské duše. Vlaštovky ze své perspektivy nerozlišují pohlaví. Nebojí se návratů. Nevědí, že zeměkoule pod nimi je rozporcovaná a lidstvo rozděleno státními hranicemi, jazyky, náboženstvími, národnostmi, soukromým vlastnictvím a dalšími jevy, které lidi proti sobě štvou a drtí. Proto vlaštovky nechápou, proč se ti tvorové dole pod nimi po staletí ničí, proč jedna polovina lidstva drží tu druhou v různých formách otroctví jen proto, že mají vaginu. Vnímají planetu a vnímají těla. Ke každému tělu je nutné mít respekt. A jen řeč těl je na světě jednotná a nelže. Na rozdíl od jazyků, což jsou jen myšlenkové systémy, a na rozdíl od paměti, která se tak ráda snoubí s fantazií a sebeobelháváním.

Příspěvku k dějinám radosti hraje důležitou roli „oranžový dům pod Petřínem“. Na Petříně má pomník Karel Hynek Mácha, píše o něm ve své „Poémě hory“ Marina Cvětajevová. Co tě k tomuhle pražskému kopci přitáhlo? 

Je to pro mě ironické „místo středu“, obalené patetickými mýty a sebeobelháváním. Grotesknost je podstatný rys všech mých knih. Na první pohled jde o vybroušený realismus pod obrovskou lupou, ale není tomu tak – jde o vykloubenou realitu přetřenou hustým nátěrem grotesknosti, aby do popředí vystoupila esence jevů, které existují i mimo konkrétní čas a prostor. Ano, grotesknost je důležité slovo. Obsahuje v sobě pokřivenou realitu i bujarou a jurodivou fikci, děs i škleb, černý humor i odstup, odkryje utajenou bolest, a především neuhne. Tím umožní získat citlivost pro zkušenost jiných, především pro zkušenost pravdy. Svět je přece groteskní a směšný, víc než nespravedlivý a zlý. Grotesknost mi umožňuje s brutálním nadhledem rozplétat síť, v které dnešní člověk uvízl.

Je místo pro beletrii důležité? Je důležitý čas? Anebo jde především o příběh, který se dokáže nad tyhle kulisy povznést?

Pro mě je důležité všechno, i když ve výsledku zůstane modelová situace, v níž jsou kulisy zaměnitelné. Každá moje kniha je svědectvím doby, v které vzniká. Svědectvím prostoru, v kterém žiju, a fenoménů, které jsou s jeho okolím spojené. Pokud vykvetou a uzrají další otázky, upnu se k nim v další knize. Spíš mě děsí, že knihy, v nichž je esence doby zpracovaná jako modelová situace metaforickým jazykem a expresivně, tedy literárně a stylizovaně, někdy na hraně snesitelnosti, jsou pro tolik čtenářů očistné. To jen dokazuje, kolik obětí žije pod viditelným povrchem, kam sami nedosáhnou. Spisovatelka prostě nesmí zahlazovat stopy, nesmí popírat bolest. Čtenář se pak může v příběhu najít. Skrze utajenou bolest nabude spisovatel i čtenář citlivost. Ponoří se do jazyka, v němž vyčistí utajený životní příběh, ať už jde o historii nebo přítomnost. Kobold je například „prototyp“, v knize je to sice příjmení jedné postavy, ale psáno s malým písmenem jde o typ člověka, který se dnes rozmnožil, s kterým se všude setkávám. Člověk vysoce inteligentní, ale s minimální emocionální inteligencí a žádným sociálním soucítěním. A vědí zatraceně dobře, jak je to důležité pro ostatní, takže s druhými manipulují a postupují rychle nahoru, střídavě chválí a ponižují. Jsou většinou nesmírně vtipní, společenští, rétorika jim jde báječně. To jsou pro mě koboldi. A je to velké nebezpečí dneška, oni určují systém, ve kterém žijeme.

Tématem tvého Příspěvku k dějinám radosti je sexuální násilí na ženách. Co s tím zmůže literatura?

Příspěvek k dějinám radosti pojednává o klišé v chování mužů a žen, o kulturních vzorcích pod kůží, o náboženství i lásce mezi lidmi, co vlastně znamená a jak mnoho znamenat může. Důležitá je i část o Edvardu Benešovi, reálný a neuhýbavý pohled. Za pojem vlastenectví se může schovat primitivní nacionalismus i šovinismus. V Příspěvku k dějinám radosti jsem začala promýšlet i nikdy nepotrestaná zvěrstva a jevy, které mě za ostatní dneska bolí nejvíc, a to je propojování náboženství s politikou. Jsem přesvědčená, že víra má být soukromá věc. Diskriminace ženství je nakonec důsledkem politizace náboženství a jeho zneužití pro mocenské cíle. S každou knihou začínám pokorně a nekompromisně znovu a luštím tu absurdní hádanku, co je člověk. Hledám formu, která odpovídá dnešnímu světu. Podřizujeme se přece i společnosti. Dneska té tekuté a moderní, individualizované společnosti konzumentů. Tradiční role mužů a žen se mění tak rychle, že řada manželských párů musí vyvíjet nesmírné úsilí, aby si vytvořily nové role, které odpovídají dnešní situaci.

Dá se říct, proč píšeš? Dává psaní úlevu, je to arteterapie svého druhu?

To v žádném případě, je to tvrdá práce. Tvá otázka asi míří směrem k literárním vědcům, kteří nesmyslně papouškují, jak Flaubert potřeboval psát o sobě, a tak se schoval do těla paní Bovaryové, jak se Dostojevskij hystericky rozprostřel do řady svých postav, jak Kafka… Autobiografické fikce. Můžu velice zjednodušeně říct: Já jsem Gita Lauschmannová, já jsem Michael Kobold, já jsem Birgit Stadtherrová, já jsem Petr Lébl, já jsem Policista, já jsem vlaštovka. Ale je to daleko složitější, mluvíme přece o literatuře, o umění. Jsem přesvědčená, že k psaní je potřebná empatie. A neustálé vzdělávání. Musíš být přesný v detailech u témat, která pro sebe objevuješ. Píšu neustále o tomtéž. O neklidu. A je jedno, jestli promýšlím prostor Čech, Evropy, světa. Co je vlastně příčinou neklidu, který uvádí lidi v pokušení, zvláště lidi naší civilizace, kteří žijí v blahobytu a míru. Proč je lidská přizpůsobivost jako z vosku. Proč si zamindrákovaní vždycky najdou své oběti. Proč nelze rozdupat předsudky. Víme, že nás věda nespasí. Věnovali jsme tolik energie rozumovému úsilí, že náš vnitřní duchovní život zakrněl. Za tím vším je odraz lidských osudů, respektive používám konkrétní historické situace jako literární „kulisy“. V rámci stylizovaného literárního díla je pro mě skutečné všechno, nerozlišuju vyfabulovanou část a „reálné“ jádro. Důležitá je vnitřní pravdivost a snaha zachytit esenci současnosti – takový věčný antropologický průzkum. Proč se lidé na celém světě v určitých situacích chovají tak, jak se chovají.

V posledním románu jsem sledovala děj uvnitř textu očima Policisty. V rámci celku pak byla důležitá perspektiva letu, hlídala jsem jazyk a nadhled věčných a stylizovaných vlaštovek. Je to i výsměch pohádkám detektivních románů, kde vyřešením případu zazvoní zvonec a nastane šťastný konec. Jenomže v životě dělení na viníky a oběti jednoduché nebývá, vlaštovky takové antropologické dělení odmítají úplně. Policista začne vyšetřovat zdánlivě jednoduchý případ. A za tímto případem se rozvírají kauzy a kontext, s kterým si vůbec neví rady. Jsme součástí lidstva, nikdo neunikne proto, že drsná realita bývá utopena v hlušině informací. Vlastní život a zkušenost z první ruky dožene každého. Policistův osobní život měl být zároveň pozitivní paralelou k tomu, co se o světě dozvídá a co ho ovlivňuje. V jeho životě je sex radostí. Policista je poutník, ale jeho labyrint světa a ráj srdce je jiný. Celá historie lidstva je protkána sexuálními souboji. I Evropa je rodina. Z modelu rodinných vztahů nelze uniknout. Cokoli se v osobním životě vytěsní, uškodí to jedinci a vypluje na povrch za několik let, desetiletí či generací. Pokud společnost cokoli z minula vytěsní, je nezdravá. I „sourozenecké“ konstelace hrají svou roli. Zvláště vztahy mezi bohatými a chudými příbuznými, například mezi Francií, Německem a zeměmi východní Evropy. A nejen Evropu spoluurčuje propletenec minulostí, rezidua křivd, rozdělení sil, kolektivních vin a kolektivních obětí.

Příspěvku k dějinám radosti je i polemika o jazyce s Ludwigem Wittgensteinem – o čem se nedá mluvit, o tom se mlčet nemá, mám hledat novou řeč a neuhnout. Chci naopak mluvit až na dřeň. Hranice mého jazyka jsou sice hranicemi mého světa, ale tyto hranice lze rozšiřovat a prolamovat. Román Peníze od Hitlera končí větou, která síle slov nevěří. Na tu navazuje Příspěvek k dějinám radosti. Mlčet o něčem není jednoduché mlčení, mlčení nese významy, pozitivní i negativní. Je tu i mé nadšení pro Bertranda Russella a jeho „zkušenostní věty“, proto postavy provokativně opakují větu „Moje zkušenost je moje pravda“. Mnohé je zamlčeno proto, že životní příběhy přečnívají myšlenkové konstrukty a rámce nejen historiků. Ale když jdeš na dřeň, nemůžeš uhnout. Protože jen tak prohlubuješ vnímavost k oběti. Znásilnění dětí a žen nemá nic společného se sexualitou, je to hrůzný zločin.

Jezdíš na autorská čtení, tvůrčí pobyty a další akce po celém světě. Tvé knížky jsou přeloženy do sedmnácti jazyků. Těšíš se pak vždycky domů, nebo bys někdy Prahu vyměnila?

Zapomněli jsme v Čechách na nutnost sdílet svět s ostatními. Zapomněli jsme, že naším domovem je celý svět. Zapomněli jsme na samozřejmost, že každý by mohl být bez obav občanem každého města. Zeměkoule je „ostrov“, nikdo ničemu neunikne. Je zvláštní, jak se dneska všichni ohánějí individualismem, a přitom zapomínají na pozitivní a nejvyšší stupeň individualismu, jakým je kosmopolitismus. Jsem doma všude na světě. Poslední dobou čím dál víc času trávím na ostrově Amrum u Dánska, na severu Německa.

Přijíždíš na čtení do Rumunska. Máš pojem o svých kolezích, ať těch dřívějších, jako Tzara, Ionesco, Eliade, nebo těch současných, jako Manea a Suceavă?

Čtu ráda Eliadeho, zvláště mě bavil první svazek Dějin náboženského myšlení: Od doby kamenné po eleusinská mystéria, zkoumající nejstarší vrstvy dějin náboženství lidstva, od prvních projevů v prehistorickém období přes zaniklé civilizace starého Egypta, Mezopotámie, Íránu nebo Chetitské říše až po rané fáze náboženství na území Indie, Izraele, Řecka. Ukázal mi, že boje mezi generacemi Bohů byly taky kruté. Eliade emigroval z Rumunska do Spojených států stejně jako Norman Manea. Četla jsem jeho románovou epopej Chuligánův návrat. Hrdina využije příležitosti, navštíví starou vlast, přátele. Ta autobiografie jednoho emigranta je strhující sonda, sítem vzpomínek se dopracuje k svému skutečnému já a ví, že bez pekla nejsou možné ani iluze. Dodnes se vracím k Střípkům deníku Eugena Ioneska: „nerozplynout se, hlavně se nerozplynout. Zůstat, vzdorovat, ještě být…“ Jsou to „střípky“, které dávají jasný obraz o tom, že věci jsou, jaké jsou, a to je vše. Musíme jen vědět, proč tomu tak je. Proč věci dospěly tam, kam dospěly.

 

Rozhovor připravil Radim Kopáč